Na traktory

Marek Řezanka

Tak dlouho se voda káže,

přitom víno pije,

až stát pozná, na dno sražen,

co je dystopie.

Tak dlouho zní plno řečí,

jak se žije skvěle.

Až ti, kteří v trusu klečí,

nesnesou to déle.

Tak dlouho zde vláda kálí

na ty, kterým vládne,

až strhne snad všechny škály.

Nemá body kladné.

Tak dlouho zní pohrdání

vlády ke všem dole.

Až ti všichni vezmou na ni

hrábě, když ne hole.

Tak dlouho jsou jedni svatí,

a ti druzí biti.

Až ti zbití ostych ztratí,

protože jsou v řiti.

Tak dlouho prý signál stačí,

až je systém chorý.

Ten, kdo nechce setbu dračí,

sedá na traktory...

Výše uvedenou báseň jsem napsal u příležitosti letošních jarních protestů zemědělců proti likvidační politice vlády Petra Fialy.

 Při jejím opakovaném čtení s odstupem několika měsíců jsem si uvědomil, že je stále aktuální, a třebaže je primárně věnována českým zemědělcům, má metaforický význam i pro další odvětví: Pro lékaře, zdravotní sestry, učitele, kuchařky a uklízečky, policisty, hasiče, soudní zaměstnance, dělníky v průmyslových podnicích, kde se začne propouštět, ale i pro seniory, matky-samoživitelky či handicapované.

 Ti všichni mohou pomyslně nasednout na traktory – a dát kabinetu Petra Fialy najevo, že nehodlají trpně přihlížet, jak jim rok za rokem klesá životní úroveň – a jak mírný růst jejich mezd (důchodů) absolutně nestíhá pokrýt zvyšování nákladů na jídlo, bydlení, energie atp.

 Po mnoho let apeluji na české občany, že bojují-li za svá sociální práva, nemohou tak činit izolovaně. V takovém případě se jejich šance na úspěch blíží limitně nule. Je zapotřebí se spojovat, protože jedině tak bude mít protest patřičnou sílu a váhu. Senioři potřebují stát vedle zaměstnanců i osob samostatně výdělečně činných. Tím, že jedni podpoří i zájem těch druhých, dávají najevo, že jim nejde výhradně o sebe, a že jim dochází, že jejich problém je součástí mnohem rozsáhlejšího problému systémové povahy.

 Bohužel se doposud různé profesní skupiny nechaly vládami přesvědčit, že ti druzí na protest nemají nárok, že na tom nejsou zase tak špatně – a že jim se pomáhat nemá. Výsledek vidíme dnes a denně: Protivládní odpor je atomizovaný a slabý.

Naučme se svůj zájem chápat jako zájem kolektivní. Zkusme kromě sebe vidět i toho druhého. Dokážeme-li to, jakýkoli kabinet, natož ten složený ze samých vycpanin, se nám přestane vysmívat, a bojkotovat nás. Nebudou mu nic platní ani speciálně školení plukovníci, ani zaklínadla o „dezolátech“. Kdo bude mít odvahu nazvat výraznou většinu společnosti jakkoli hanlivě? Ovšem toto může fungovat jedině v případě, že mezi sebe nenecháme vrážet klíny, a najdeme tmel, který žádný vládní komunikační kanál ani signál nevydrolí.